2 – úryvek ad Slovanský sjezd 1848

Jednou mi (a zdánlivě bez kontextu) Karel řekl: Všiml sis toho symbolismu v posloupnostech dědičnosti křestních jmen u některých rodů?
Logická otázka. Jo, toho jsem si všiml, u nás to taky máme, ve čtyřech generacích, povídám – jak se fotbalově říká – z voleje. Je to tam. A má to asi i něco do sebe. Alespoň někde.
Karel se na to pousmál: A někde to dokonce i funguje. Karlův dědeček se jmenoval Karel a byl tiskař a vydavatel. Karlův otec se jmenoval Karel, a i on byl tiskař a vydavatel. Karel v třetí
generaci také měl velmi blízko ke knihám, ale spíš jako autor. Kdo ví jestli by (za normálních okolností vývoje situace) i on byl tiskař a vydavatel.
Mám z odkazu činnosti Karlových předků jeden útlý, ale velice zajímavý, a dnes už asi i dost vzácný bibliofilský tisk, s titulem „Jindřich Spáčil: Kroměřížský slovanský sjezd 1848“, kde je do tiráže vydavatelem vepsáno toto: „Vydal a vytiskl Karel Kryl v Kroměříži. Soukromý tisk ústředního výboru výstavy „100 let českého národního života“ v Kroměříži vydaný pro přátele a spolupracovníky k vánocům a novému roku 1948.“ Byl to asi jeden z posledních počinů, co Karlův otec ještě stihl vydat a vytisknout, než mu jeho tiskárnu zničili. Tento tisk obsahuje i grafický motiv ze zimní Kroměříže, a také logo oné výroční výstavy, konané v tom roce. V textu toho tisku autor popisuje některé postřehy z Kroměřížského slovanského sjezdu 1848, z nichž na ukázku lze ocitovat alespoň jeden, co se i do rámce téhle knížky (jakoby tou náhodou, co neexistuje) dost výstižně a dost přiléhavě rýmuje – takže doslova a do písmene (zcela autenticky): „Co mohou Slované očekávat od slavného Schwarzenbergova kabinetu?“ ptal se ironicky poslanec Tomíček. „Trochu shovívavého úsměvu a slibů, když se ministerský předseda dobře vyspal a jestliže mu poslal kníže Windischgrätz z Uher zprávu, že tam není ještě všecko v pořádku. Jestliže byl ovšem zahnal Košuta tu či onde o půl míle zpět, potom
odpadnou úsměvy i sliby a zbudou jen páně ministrova záda“ vysvětloval kutnohorský deputovaný Klaudi.“

Anebo drobná poznámka o jedné příležitostné písničce: „... přednesou ji v kafeterii u Vrbíků pánům oudům Slovanského poslaneckého klubu, protože ta píseň jako by byla šita na jejich práci pro vlast: My čeští manové, vlasti ochráncové, milujeme právo a řád, právo a řád. Co
v srdci panuje, man to ukazuje, s láskou a věrností, s věrností rád.“ Velmi asociativní až metaforický je ten autorův obrat „pánům oudům poslaneckého klubu“. Další z jasných důkazů, že čas jako takový neexistuje – mimo tuto planetu – a že i na ní se prolíná, interferuje, evokuje, atd. No, uznejte sami – řekl by to dneska někdo v parlamentu, či dokonce v médiích s větší noblesou?!? Ten tehdejší pan poslanec Tomíček byl zjevně přesně v obraze.
V textu toho tisku pochopitelně figurují i další jména tehdejších osobností kulturní a politické scény, jako byli např. Jungmann, Havlíček, Palacký, Rieger, a další. Chtělo by se i zde zvolat s klasikem: „Kdo na jejich místo? Kdo místo nich na stráž?“