Černé svědomí a Bílá hora

Je říjen roku 2014. Ale dovolte mi malý výlet do historie. Do místa, kde právě teď kluci pouští draky aniž by tušili, jak bolestivé je to místo. Není to bílé místo na mapě českých dějin. Je to Bílá hora. Střih.

 

V Evropě se píše rok 1555. Nejprudší spory mezi katolíky a protestanty byly sice zažehnány Augspurským náboženským mírem, který prosazoval heslo „Cuius regio, eius religio – Koho vláda, toho náboženství“. Ale pod povrchem to pořád doutnalo. Habsburkové přivedli do protestantských Čech jezuity a slíbili náboženské svobody. Pro jistotu to Maxmilián II. udělal jen ústně. Dalším problémem byla ztráta stavovských svobod. A tak se to všechno pomalu šinulo k absolutní monarchii a kdo nebyl absolutní blbec pochopil, že to spěje k centralizaci moci. A to pro kmány a v konečné fázi ani pro pány nikdy není dobře. Jak bývalo u nás dobrým zvykem, stavovské povstání začalo 23. května 1618 druhou pražskou defenestrací. Z oken Pražského hradu byli vyhozeni jen dva místodržící - Vilém Slavata z Chlumu a Jaroslav Bořita z Martinic. Jo, a jejich sekretář Fabricius. Přežili a téměř symbolicky to zpackali ti, kteří po nich stříleli.

Všechno vyvrcholilo o dva roky později. Obě armády – císařská spolu s armádou katolické ligy a stavovská - se střetly 8. listopadu 1620 na Bílé hoře. Dvouhodinová bitva byla pro svůj rychlý průběh spíše jen šarvátkou, nicméně výsledek na zastávce Bílá hora přehodil výhybku dějin pro náš národ tak trochu na slepou kolej. Příčin celého průšvihu bylo několik. Blízkost Prahy se nakonec ukázala jako nepříliš výhodná, jelikož se prý mnozí důstojníci nedostavili k vojsku a raději trávili svůj čas v krčmách. No a docházely prachy! Štěstí si za ně nekoupíš, ale žoldáky ano. Když žoldákům neplatíš, nebojují. V lepším případě proti tobě.

Přestože měli naši – pro mě jsou to stavovští – lepší pozice na návrších, používali modernější nizozemskou taktiku a byli odpočatí a dobře živení, povedlo se jim bitvu mistrovsky prohrát. Na levé křídlo začal útok císařských pikenýrů, mušketýrů a asi 1800 jezdců. Tam to jistily elitní pěší kompanie velitele vojsk českých stavů Jindřicha Matyáše Thurna. Ty se však daly na útěk dříve než k nim stačil nepřítel vůbec dorazit. Možná jim nejela dvaadvacítka na Malou stranu a jim se chtělo spíš na velkou. Ačkoliv se podařilo generálu Thurnovi v čele stavovského jezdectva postup zdržet, stále více jednotek se téměř bez boje otáčelo a prchalo z bojiště. Pozdější legenda dramaticky líčí poslední hrdinný odpor Moravanů, kteří se odmítli vzdát. Byly to pouze žoldnéřské oddíly najaté moravskými stavy z celé Evropy. Nejvíce bylo v jejich řadách Němců. Výrazný odpor této jednotky způsobil prostý fakt, že neměla kam uniknout. V zádech měla totiž zdi letohrádku Hvězda.

Přes hrdinství Kristiána mladšího z Anhaltu a jeho jízdy to skončilo fatální porážkou českých stavů. Ty se okamžitě ocitly v jiném stavu a začala vlna exilu. A pak se žilo dál v habsburském soustátí až do roku 1918. Nebyla to jen doba temna, jak ji nazývají někteří historici. S náboženstvím přišlo i nádherné baroko a kulturní obroda. Bílá hora nebyla pro nás jen černá. Protože v životě nic není černobílé. Tehdejší šeď polopravd a kompromisů, bonzáků a zbabělečků nikdo nikdy nepopíše. Už tehdy psali dějiny vítězové. Střih.

Někdy, když jedu na plochou na Markétě nebo dál kolem Hvězdy, vzpomínám na
hovory o formování moderního českého divadla, které jsme vedli s Pavlem Tigridem a Jirkou Suchým. Pan Tigrid měl zcela jasný názor na Bílou horu, stejně jako na
naši mobilizaci v roce 1939. Na zradu a její další vliv na morálku našeho národa. Moje babička s dědou kvůli tomu v devětatřicátém odešli z Litoměřic do Slaného. Na rozdíl od Bílé hory byli tehdy v bunkrech odhodlaní dobrovolníci, kteří neprchali do hospody a nečekali na žold. Ale neexistuje žádné co by kdyby. Neexistuje absolutní pravda. Záleží na úhlu pohledu. Podle mě ale určitě existuje jasná definice pro zbabělost, ze které dobře klíčí naše uprděná malost. Střih.

Zpátky do žhavé současnosti českého roku 2014. Je po volbách. A tak bych Vám chtěl poděkovat za to, že hájíte své názory z přesvědčení jako dobrovolníci, ne jako najatí žoldáci. Že nejste soběstřednými falešnými hrdiny, ale bojujete v řadách jedné kompanie, která hájí zájmy svých rodin v podzámčí. Že pomáháte, ač nemáte za zadkem najaté agentury, falešné sponzory a armádu poradců. Že jste patrně neměli u kolébky kmotry, ale sudičky. Že z bitvy neutíkáte do hospody, kde potom bude po bitvě spousta generálů nadávat na cokoliv a kohokoliv.

Taky bych Vám chtěl poděkovat za to, co je v dnešní době spíše občanskou statečností než pouhým jasným osobním názorem. Ať už je jakýkoliv. Přál bych nám všem, aby výsledky těchto voleb nebyly na draka. Už kvůli těm klukům, co ho pouští na Bílé hoře.

Je mi ctí býti pěšákem s těmi, kteří nezradili a neutíkají z boje.

Standa Berkovec