A tak se stalo i v případě mé pracovní cesty s volebním výborem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Kromě pracovních záležitostí, popsaných v následující zprávě našeho velvyslanectví, jsem se v mezích možností věnoval i historii našich letců královského letectva RAF ve 2. světové válce spojenou s naším královským městem. Od devadesátých let jsem měl možnost s mnohými vysílat v rozhlasových a televizních studiích a potkávat se s nimi na pietních aktech. Někteří – jako například okouzlující pan profesor Wiener – už létají v peruti „Nebeští jezdci“. A tak jsme se společně s kolegy poklonili u památníku Bitvy o Británii a já jsem díky pomoci našich kolegů z velvyslanectví našel dům na Bayswater Road, kde byli pod utajením připravováni naši parašutisté na akci Antropoid. Požádal jsem kolemjdoucího gentlemana v obleku o to, aby mě vyfotil a řekl mu, že jsem z České republiky a že tady cvičili naše parašutisty. Se zájmem to vyslechl, pak poklekl na chodník a udělal fotografie. Popřál mi pěkný den s tím, ať pozdravuji doma a odkráčel. Stejně pozitivně reagoval při našem setkání v Horní sněmovně i Lord Anderson – jinak také předseda meziparlamentní skupiny přátel ČR. O historii československých pilotů věděl mnohé a kromě pozdravu do Slaného přislíbil i pomoc při projektu, který připravujeme s panem Milanem Špinetou a Společností patriotů Slaný. Ten pozdrav jsem předal na slavnostním odhalení pamětní desky našich letců – rodáků ze Slaného - v předvečer Dne válečných veteránů všem, kteří přišli na tuto skvělou akci Patriotů na městské tržiště. S vlčím mákem v klopě, který jsem si přivezl z Westminsterského paláce. Protože naše historie je společná a není černá, ani bílá. Není jednobarevná. To jen krev padlých spolubojovníků je stejná – červená, jako symbol vlčích máků z flanderských polí.
Květ vlčího máku je v dnešní době neodmyslitelným symbolem oslav Dne válečných veteránů. Proč právě vlčí mák? Každého jedenáctého dne jedenáctého měsíce v roce přesně v jedenáct hodin se ve Velké Británii na dvě minuty zastaví život. Tento zvyk trvá již od roku 1919 jako symbol uctění památky padlých v den podpisu příměří na konci první světové války. K tradici dvouminutového ticha se v roce 1921 přidal symbol rudého vlčího máku a podnět dala právě založená Britská legie, jež pomáhá všem bývalým vojákům, kteří se zúčastnili válečných konfliktů.
O symboliku vlčího máku se nevědomky zasloužil vojenský lékař podplukovník John McCrae z kanadského Ontaria, který v první světové válce sloužil v Evropě. Ačkoliv byl vojenským chirurgem, na útrapy a bolest raněných vojáků si nemohl zvyknout. Svoji bolest mírnil psaním básní. Zvláště se ho dotkla smrt přítele a bývalého žáka poručíka Alexise Helmera. Očitý svědek seržant Cyril Allison popsal, že toho rána, kdy vál jemný východní vítr, se vlčí máky mezi hroby jakoby vlnily. John McCrae svou bolest vepsal do básně, ale papírek s ní zahodil. Kolemjdoucí důstojník jej však zvedl a poslal do Anglie. Časopis Punch publikoval báseň 8. prosince 1915. Tradice nošení vlčího máku se John McCrae nedožil, padl před koncem války.
Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,
tam mezi kříži, řada za řadou.
Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,
je možná slyšet zpívat skřivánky,
zde dole kanóny jen svojí píseň řvou.
My už však nevstanem a je to možná zdání,
že včera ještě žili jsme a byli milováni.
Teď jenom tiše ležíme
na polích flanderských.
Náš boj však zase jiní převezmou.
Do vašich rukou dáme my teď svou
hořící pochodeň a vy ji neste dál.
Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,
že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou
na polích flanderských.
Standa Berkovec
P.S. Přikládám oficiální zprávu našeho velvyslanectví v Londýně – to abyste věděli, že cesty poslanců po světě nejsou žádné odpočinkové výlety. A že jsou vždycky konány s vědomím přínosu pro naši zemi – a v tomto případě i pro rodné město.
