Návrh na udělení státního vyznamenání bývalému československému motokrosovému reprezentantu, Jaroslavu Faltovi
Zatímco na některé významné špičkové československé sportovce náš stát nezapomněl, případ ve své době nejlepšího světového motokrosového jezdce a vicemistra světa této prestižní neolympijské motocyklové disciplíny, Jaroslava Falty, zůstává stále ještě nedořešený. Falta se stal v celostátní motoristické anketě tzv. „Motokrosařem století“, mezi motocyklovými sportovci všech disciplín obsadil druhé místo, hned za legendárním Františkem Šťastným a před další československou legendou, desetinásobným mistrem Evropy v terénních motocyklových soutěžích a šestinásobným vítězem Mezinárodní šestidenní motocyklové soutěže enduro, Květoslavem Mašitou. Faltův příběh dodnes rezonuje v motoristických sportovních kruzích po celém světě, ještě stále se o něj zajímá nejen Evropa, ale například i USA nebo Austrálie. I když se už dnes po čtyřiačtyřiceti letech jistě nedá zcela odčinit křivda, která byla v roce 1974 na tomto sportovci spáchána sovětskou výpravou a potom zejména československými svazarmovskými funkcionáři, státní vyznamenání by přinejmenším upozornilo na to, že zástupcům České republiky není lhostejné, jak se zachovali jejich českoslovenští předchůdci v sedmdesátých letech minulého století a byla by pro bývalého, letos už sedmašedesátiletého motokrosaře Faltou určitou formou satisfakce za křivdu, která na něm byla spáchána.
Sportovní příběh motokrosaře Jaroslava Falty
V roce 1974 Jaroslav Falta na českém stroji ČZ bojoval o titul mistra světa královské motokrosové třídy 250 se sovětským jezdcem Genadijem Mojsejevem, sedlajícím rakouskou značku KTM. Falta musel několikrát během sezóny odstoupit pro nezaviněnou technickou závadu svého motocyklu. Neměl však na výběr, starty na kvalitnější zahraniční technice byly tou dobou u nás oficiálně zakázané a jen zmínka o přechodu k zahraniční značce nebo stále klesající úrovni motocyklů ČZ, vyvolávala hněv nadřízených orgánů, po nichž často následovala i různá nebezpečná udání, případně dokonce potrestání. Přes tento technický hendikep si Jaroslav Falta udržoval až do posledního závodu seriálu mistrovství světa roku 1974 naději na zisk titulu mistra světa a po závěrečném podniku MS se dokonce stal na krátkou dobu mistrem světa tehdejší královské motokrosové třídy 250.
Závěrečný podnik této třídy se v roce 1974 odehrával ve švýcarském Wohlenu. Chtěl-li Falta získat titul světového šampiona, musel v jedné ze dvou rozjížděk zvítězit a ve druhé dojet nejhůře třetí. Bylo to způsobeno větším počtem jeho odpadnutí na technickou závadu proti stroji KTM, sovětského jezdce Mojsejeva. Sovětská výprava, která částečně rovněž startovala na československých motocyklech ČZ, se však k tomuto startu postavila velice nesportovně. Nejen, že do Wohlenu povolala jednoho jezdce navíc, který měl za úkol Faltu vyřadit ze hry o titul, ale i další sovětští jezdci měli rozkaz našeho jezdce z dobře rozjeté jízdy násilně odstranit. Sovětští jezdci do něj soustavně naráželi a blokovali ho po celou rozjížďku. Těchto ataků se zúčastnil i Faltův největší soupeř v boji o titul, Genadij Mojsejev. I on si na Faltu jedno kolo počkal, pak se rozjel před jeho motocyklem a nesportovně ho zdržoval. Všímali si toho diváci podél trati, kterým se chování sovětské výpravy nelíbilo, a dávali to stále silněji najevo. Československý závodník dokončil první jízdu na třetím místě. Po startu druhé jízdy (podnik se v té době jezdil na dvě čtyřicetiminutové rozjížďky) došlo v úvodní zatáčce k hromadnému pádu a závod měl být podle pravidel Mezinárodní motocyklové federace FIM zastaven a start opakován. Tomu však na poslední chvíli zabránil ředitel závodu, dovozce značky KTM pro Švýcarsko, a závod proti regulím pokračoval dál. V té chvíli přišla řada na sovětského jezdce Viktora Popenka, který jel rovněž na továrním motocyklu ČZ a do Wohlenu přijel evidentně s rozkazem Faltu poškodit. Počkal si na něj před zatáčkou a z boku do něj narazil takovým způsobem, že padajícímu Faltovi dokonce roztrhl dres (existuje fotografie tohoto momentu, která byla v roce 1974 otištěna ve světových médiích a později také na obálce druhého vydání knížky Ukradený titul (2004), popisující tyto události. Na trati ve Wohlenu se zvedla nevídaná divácká vlna nevole, návštěvníci závodu začali dokonce po sovětských jezdcích házet různé předměty a nakonec je vyhnali z tratě. Závod pokračoval dál a Falta se v posledním kole probojoval na první místo, v rozjížďce zvítězil a stal se mistrem světa. Titul mu však patřil pouze půl hodiny. Sovětská výprava podala na Faltu protest kvůli údajnému předčasnému startu a protest mezinárodní jury po hlasování všech svých členů, včetně sovětského vedoucího výpravy a ředitele závodu, uznala. Faltovi tak byla připsána minutová penalizace, i když šlo o sporný případ a do startovacího zařízení ve skutečnosti narazila ve chvíli startu minimálně polovina jezdeckého pole. Naše výprava se proti tomuto rozhodnutí na místě odvolala a spor se měl dořešit až po dvou měsících od „zeleného stolu“ na podzimním kongresu FIM v San Marinu.
Až potud hrála zápornou roli sovětská výprava. Vše další a bohužel také rozhodující, už bylo v rukou československých funkcionářů, kteří svým jednáním způsobili, že Falta o titul skutečně přišel. Z pražského sídla Svazarmu v pražské Opletalově ulici, mělo podle sportovních řádů na adresu federace FIM přijít oficiální odvolání domácí sportovní autority proti rozhodnutí jury závěrečného závodu, ale nikdo z československé strany se už neozval. Možná po nařízení z nejvyšších politických míst, možná jen z alibismu funkcionářů a pochopitelného strachu o kariéru.
Na podzimní kongres FIM odjeli do San Marina tři prověření funkcionáři, Haken, Křivka a Kopečný, s politicky motivovaným příkazem, že odvolání podané vedoucím naší výpravy ve Wohlenu mají smést ze stolu, aby se o něm vůbec nezačalo jednat. Belgický předseda motokrosové mezinárodní motokrosové komise FIM, pan René Brunel, který dostal případ na starost, si byl dobře vědomý, že do sportu vstupuje tímto případem politika, a proto chtěl rozhodování československým funkcionářům usnadnit. Připravil tedy podle platných pravidel FIM řešení, jehož přeložená kopie se po letech objevila v trezoru pražské motoristické Dukly s dopsaným dovětkem jednoho z funkcionářů kongresu, konstruktéra Jana Křivky. Jeho rukou tam byla připsána krátká věta: „Nesmí se zveřejnit.“ Podle překladu oficiálního návrhu zprávy se měl Falta vrátit na první místo, a minutová penalizace se měla proměnit v pouhou symbolickou důtku. Více se udělat v danou chvíli nemohlo, protože existovalo hlasování o přestupku, podepsané členy mezinárodní jury zkoumaného podniku. Zároveň československým funkcionářům nabídl, že, pokud by to mohlo u nich doma v socialistickém Československu, satelitu SSSR, přinést nějaké neblahé politicky motivované důsledky, vůbec se nemusí na jednání komise dostavit. Naši zástupci na zasedání přesto přišli a bod, který pojednával o revizi rozhodnutí o udělení titulu mistra světa pro rok 1974, stáhl vedoucí československé výpravy Oldřich Haken z jednání. Nechtěl riskovat politickou domácí odvetu, proti Sovětskému Svazu se přece nemohlo protestovat ani na sportovním poli. Takové bylo oficiální politické stanovisko naší země. Českoslovenští funkcionáři se tedy postavili proti vlastní sportovní reprezentaci i proti domácí značce motocyklu. Podle pozdějších překvapených reakcí ústředí federace FIM to vypadalo, že vedoucí československé delegace Oldřich Haken nezastupuje na světovém kongresu FIM svou zemi, ale pouze rakouskou značku KTM. O incidentu a rozhodnutí se psalo doslova po celém světě, případ plnil sportovní stránky novin, samozřejmě kromě naší země a Sovětského Svazu. V Československu dostal Jaroslav Falta i jeho tzv. realizační tým zákaz mluvit o tom, co se ve švýcarském Wohlenu ve skutečnosti odehrálo. Československá veřejnost se o pravých příčinách odebrání Faltova titulu mistra světa dozvěděla teprve po revolučním roce 1989.
Dnes jsou u nás okolnosti tohoto případu dávno známé. Z Parlamentu ČR odešel do prezidentské kanceláře už šestkrát návrh na udělení státního vyznamenání Jaroslavu Faltovi, poprvé ho ještě v devadesátých letech minulého století navrhl bývalý československý reprezentant v hokeji, pan Gustav Bubník.
Falta v dalším roce přišel o světový titul znovu, i když byl v roce 1975 opět nejlepším světovým jezdcem a byl dokonce na začátku seriálu na čele průběžného pořadí šampionátu. Onemocnění slinivky ho totiž vyřadilo na půl roku ze světových i domácích tratí. Do MS se tak mohl vrátit až na začátku roku 1976, kdy už bohužel strakonické motocykly ČZ světovému technickému pokroku zdaleka nestačily. Přišel však také o další jedinečný úspěch své sportovní disciplíny. Kvůli nemoci nemohl být nominován do československého reprezentačního týmu pro podniky mistrovství světa družstev roku 1975. A československý tým (Baborovský, Churavý, Nováček, Velký) v Motokrosu národů, MS družstev třídy 500, zvítězil a dosáhl na největší úspěch našeho motokrosu v historii tohoto sportu. I tento triumf bohužel Jaroslava Faltu minul.
Ivo Helikar,
syn dnes již nežijícího trenéra jezdce Jaroslava Falty, Františka Helikara, autor knížky Ukradený titul a dokumentu sportovní redakce České televize, Motorkosař století
